Ludvík, tento mladý chlapec pln silného emočního nasazení, se věnuje asistenci cestovní (zlomíš si nohu, nevíš co s tím, zavoláš). Dále uveďme, že Ludvík opravdu ví, co má dělat.
Zmiňme, že je to opravdu hodnej kluk. Sice v rámci proklientsví zachází někdy opravdu dál než se hodí (a klienti mu zcela v souladu z typickým "češstvím" trhají spolu s nabízenou pomocnou rukou i všechny tři zbývající končetiny), ale to je dáno povahou, nikoli(v) hloupostí.
Ludvík občas pomáhá i na asistenci technické a zde se zastavme, ponechme spisovný jazyk vypravěče ležet kdesi v úvodu a promluvme si o tom.
Rozdíl mezi technickou a cestovní asistencí je v tom, že když se vám rozbije auto, je to věc, kterou si platíte, když se rozbijete Vy, je to zdraví, který si za peníze nekoupí většina z nás (ó ano, I ZDRAVÍ se dá za prachy koupit, i štěstí, i prostě všechno, když jste dostatečně ten pravej Leoš Mareš.).
Každopádně, lidi jsou neuvěřitelný, co se týče přístupu k jejich vlastním problémům. Nejsou spokojený s tim, že odtahovka neni do 5min na místě (+ slováci : "Viete čo, my tu stojíme tady na rohu u obchoďáku, víte kde né? Jak je tu teď ten nově postavenej barák přeci! Vy nejste z Košíc?"), myslí si, že když mají auto v záruce, že jsou pány svýho světa a neberou ohled na to, že oni jsou ve srabu a LUDVÍK je ten, kdo jim má pomoc.
Připomeňme snad ještě, že Ludvík se do práce těší, nechodí tam z povinnosti a CHCE tam chodit. Ale tohle klient nevidí. Ten vidí jenom nevýhodnej odtah vzhledem k tomu, že bydlí na druhou stranu směru, že si bude muset doplatit nad limit (odtah přes půl republiky prostě neplatí NIKDO) a navíc neumí poděkovat.
Kdo si přečte muj idnes blog, možná bude mít pocit, že sem až přílišnej moralista (a začínam si to asi myslet i já sám), ale jestli společnost ztrácí hodnotu, na čem jiným než na vztahu mezi lidma by se mělo stavět?
Nejsem zastáncem toho, že když si něco platim, že se budu k poskytovateli chovat jako prase.
Na cestovním pojištění je situace uplně jiná. Klient ví, že mu ten spisovnou mluvou opředenej pán na druhým konci telefonu CHCE pomoct, že VÍ CO DĚLÁ a hlavně: cokoliv ten pán dělá, dělá pro klienta.
Ludvík opravdu nerepatriuje (je to slovo správně?) nikoho přes půl světa jen tak. Klient ocení snahu, ocení vstřícnost, pošle poděkování a všichni jsou spokojený.
Klient na technice si svoji situaci komplikuje už jenom tim, jak do telefonu mluví, co nesmyslně chce, neni nikdy s ničim spokojenej a tom, co si snad o roli asistenční služby myslí nebudu ani mluvit.
Nejsem zaslepenej Ludvíkovým vyprávěním (:D pořád si myslíte, že Ludvík existuje?), neříkam, že všichni jsou stejný (míra idiotismu versus míra dobra je 1:9 - a já mluvim o tej jedničce), ale když někdo vymejšlí, jak situaci učinit pro klienta tou nejvíc přívětivou a klient mu to pak ještě vmeze do xichtu jako tu nejhorší věc, kterou kdy zažil, někde je chyba. A ta chyba rozhodně nesedí u compu v pohodlným křesle kdesi v Praze na asistenční centrále.
Jo a jestli si někdo myslí, že jsem společensky zatrpklej, má pravdu. Do 15ti mě nutili do dívčích šatů a své nejoblíbenější sukně z mládí si občas rád před zrcadlem znovu vyzkouším.
